Lze procvičovat paměť a kognici se „zmatenou“ pacientkou?
Nedělat unáhlené závěry a hledat možnosti je zkušenost, kterou jsem získala už před pár lety v rámci práce v sociálních službách se seniory s lehkou i těžkou formou demence. Znovu se mi tento fakt nedávno potvrdil u pacientky hospitalizované v léčebně dlouhodobě nemocných – LDN.
Seniory s demencí, kteří se projevují z důvodu nemoci nestandartně, okolí často označuje za zmatené, divné, „na hlavu“, dezorientované, za ty, co už nic nechápou a ničemu nerozumí apod. Ano, i takto se dá velmi jednoduše a trochu s hanlivým podtextem popsat pacienty s diagnostikovanou demencí.
Lze vůbec u těchto lidí provádět trénink paměti a kognice?
Ano, lze!
Ale je to velmi……..opravdu velmi náročná činnost. A ano, jedná se o odlišnou práci oproti tréninku paměti se šikovnými a aktivními seniory, kteří docházejí třeba do knihoven či klubů seniorů.
A tak někteří raději konstatují, že je nelze trénovat, protože tito senioři už nic nechápou.
S touto zkušeností jsem se setkala nedávno.
Jako obvykle jsem dorazila na lekci tréninku paměti a kognice do LDN za smluvenými pacienty. Zastavila mě ošetřovatelka a žádala mě, jestli bych něco nezkusila udělat s paní Lídou. Pokud možno hned. Neměla jsem ten den materiály pro práci s klientem s demencí, ale lektor kognitivního tréninku by se měl vždy o něco pokusit.
Přišla jsem za paní Lídou (na příjmení již nereagovala). Paní Lída byla skutečně dezorientovaná, nevěděla kde je, nevěděla kdo se o ní stará, chtěla odejít na nákup a též čekala na poradu s kolegy. Také jsem brzy poznala, že paní Lída má i nějaké utišující léky pro její neklidnost.
S paní Lídou jsem se snažila o rozhovor, ale zbytečně. Ztrácela téměř okamžitě pozornost a očima těkala po pokoji. Sama jsem si myslela, že je aktivizace ztracená, ale pak mě napadlo vytáhnout obrázky z materiálu DŘÍVE A DNES a nechávat jí jenom obrázky poznávat a pojmenovávat.
To se zdálo účinné. První dva obrázky žadatelka poznala i pojmenovala.
Zajímavým se stal další moment. Paní Lídě jsem ukázala obrázek moderního kočárku z dnešní doby. Dlouze se na něj dívala, pak řekla, že neví, co to je, ale vzápětí dodala, že to je stolička. Možná takto mohla moderní kočár vnímat, a protože jí bylo již přes devadesát let, je docela pravděpodobné, že moderní kočár ani nazná.
Ošetřovatelka se na mě podívala a šeptla, že je vidět, že už je zmatená. Nenechala jsem se odradit a ukázala jsem ji obrázek starého kočárku, který neomylně poznala.
Poznala ještě další obrázky, ale již jsem ji nedávala vysloveně ty z moderní doby (plochá televize, počítač, reprák). Celá aktivizace trvala velmi krátce asi cca 15 minut. Paní Lída velmi rychle ztrácela pozornost a po nějaké době už měla vnitřní potřebu změny.
Když jsem odcházela z LDN, celou situaci s paní Lídou jsem si cestou na parkoviště v hlavě přehrávala a uvědomila si několik důležitých momentů a faktů:
- I se „zmateným“ klientem mohu procvičovat kognitivní schopnosti
- Při realizaci nějakého cvičení musím být nápaditá a zkusit použít materiály i jinak než obvykle
- Trénink proběhne zřejmě krátce – dle schopnosti klienta vyvinout pozornost a to s ohledem na aktuální zdravotní stav – důležité však je, že trénink proběhne
- Procvičování musí v takovém či podobném případě probíhat jen s individuálním přístupem
- Měla bych být jako lektorka tréninku paměti a kognitivních schopností vždy připravena na různé situace v práci s klientem a vždy se alespoň o aktivitu s ním pokusit
- Musím stále mít na paměti, že je potřeba u klientů s demencí pracovat s jejich tzv.: NORMALITOU – to jest v tomto případě poznávání předmětů pocházející z doby produktivního věku klientky
Ze zařízení jsem odcházela vlastně spokojená, že se mi podařilo pacientku aktivizovat a ještě si toho spoustu uvědomit.
Děkuji vám za pozornost.
Podělte se s námi také se svými zkušenostmi – pomůžete tím mnohým i začínajícím trenérům paměti a kognice.
Ať se daří!
Vaše Mona
